Zrakový handicap není překážkou v umění ani v humoruBc. Martin Hyvnar, DiS. je od roku 2006 sociální pracovník ve Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých ČR, z. s. v oblastní odbočce v Novém Jičíně. Je ženatý, s manželkou Zuzanou očekávají narození prvního potomka. Mezi jeho koníčky patří cyklistika, četba, vaření, procházky, hudba, cestování. Váží si pracovitých, kreativních, čestných a nesobeckých lidí, zapálených pro dobrou věc. Nemá rád věčně stěžovatele a lidi, co více namluví, než udělají. Tématem našeho rozhovoru byla přehlídka umělecké činnosti zrakově postižených umělců, kterou Martin organizuje. Martine, co jsou Dny umění nevidomých na Moravě? Tento festival je přehlídkou umělecké činnosti zrakově postižených umělců. Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, z. s. a její oblastní odbočky jej pořádají v moravských městech již 23 let. V Novém Jičíně se koná s podporou zdejšího evangelického sboru od roku 2011. Hlavní myšlenkou je ukázat, že zrakový handicap není překážkou k tomu, aby člověk mohl v umělecké činnosti dosáhnout výsledků srovnatelných s lidmi, kteří žádné postižení nemají. Většina účinkujících má za sebou vystoupení s uznávanými hudebními tělesy, jako například s Českou filharmonií. Mnozí se umisťují i na předních místech v domácích i zahraničních soutěžích. Kde všude se festival v našem kraji koná? Novojičínská část festivalu v tomto roce začala 8. dubna v Kopřivnici, kde vystoupil KyklopBand, což je skupina složená z nevidomých a slabozrakých umělců a jejich vidících kolegů s repertoárem jazzových, rockových, rokenrolových i populárních písní. 28. dubna vystoupil v Novém Jičíně nevidomý zpěvák Radek Žalud s klavírním doprovodem Sergeje Pereplatnyka s repertoárem muzikálových písní. Tentýž den byla zahájena i výstava reprodukcí obrazů anglického zrakově postiženého malíře Jonathana Huyleye. 29. dubna pak ve Frenštátě pod Radhoštěm uzavřel novojičínskou část festivalu opět Radek Žalud. V Moravskoslezském kraji probíhají i další kulturní akce v Ostravě, dále pak v Třinci, Opavě, Orlové a Havířově. Jaké umělce zveš? Jedná se jen o muzikanty? Účinkující jsou většinou z řad absolventů Konzervatoře Jana Deyla pro zrakově postižené v Praze. Od roku 2011 se publiku v Novém Jičíně představili Petr Bazala (klavír a akordeon), vokální trio Makabara, klavíristka Ráchel Skleničková, zpěvačka Alena Schutová. Od roku 2015 probíhají i výstavy reprodukcí obrazů zrakově postižených malířů: Sally Booth 2015 (Anglie), Silja Korn 2016 (Německo). A kdo tvoří publikum? V Novém Jičíně jsou hudební večery hojně navštěvovány zejména členy místního evangelického sboru. Přidávají se k nim i členové našeho spolku i další veřejnost. Pravidelně koncerty navštěvují i zástupci vedení města. Myslíš, že mají nevidomí umělci něco společného? Určitě velkou vůli a píli, životní optimismus a nadhled. Opravdu je na nich vidět, že hudba je velmi baví a hluboce ji prožívají. Jak večery probíhají? Nechceme, aby se jednalo jen o klasický koncert. Přestávky vyplňujeme krátkým moderovaným rozhovorem s účinkujícím, dotazy pokládá i publikum. A musím říci, že se lidé nebojí zeptat. Po hudebním večeru pak následuje občerstvení, kde je opět prostor pro rozhovor. U nás ve sboru v Novém Jičíně děláme festival už posedmé. Jak spolupráci vnímáš? Je festivalový večer v modlitebně nějak jiný? Myslím, že se nám společně povedlo založit pěknou tradici, která obohacuje obě naše společenství. Když jsme před třemi lety poprvé v modlitebně instalovali výstavu, měli jsme trochu obavu, jak budou členové sboru abstraktní obrazy vnímat. S negativními ohlasy jsme se ale dosud nesetkali. Festivalové večery v modlitebně jsou určitě jiné než třeba v sále kulturního domu. Je zde hezké prostředí, výborná akustika, ale hlavně vřelí a přátelští lidé, kteří nás hezky přijali. Za to děkujeme. Pár let už také spolupracujeme při Noci kostelů. Pověz k tomu něco… Při Noci kostelů jsme měli program s názvem „15 minut v kůži slepce“; zájemci si mohli sami na sobě vyzkoušet různé pomůcky pro nevidomé. Další rok jsme tady měli střelbu speciální laserovou pistolí se zvukovým naváděním na terč. A loni chůzi s bílou holí s klapkami na očích okolo fary a potom jízdu na tandemovém kole. O nevidomých jsme také promítali krátké filmy. A na závěr trochu osobněji. Ty sám nejsi členem evangelického sboru, ale několikrát jsi tady byl na bohoslužbách nebo i jindy. Jak na tebe prostředí evangelické církve působí? Jako otevřené společenství přátelských lidí. Taková jedna velká rodina. A líbí se mi, co všechno tady děláte. Myslím, že se v tom najde opravdu každý. ptal se Pavel Prejda, novojičínský farář Zpět na úvod.
Vzpomínám si, že na začátku jsem měl trochu obavy. Jaká bude komunikace s nevidomými umělci? Kdo bude tvořit publikum takového zvláštního festivalu? Jak to přijme sbor? Uběhlo sedm let a z koncertů, právě i díky skvělému přijetí ze strany sboru, se stala tradice. A tady je několik vzpomínek: …V roce 2011 jsme pozvali Petra Bazalu, téměř nevidomého hráče na klavír a akordeon. Výborný muzikant, který jako by svůj zrakový handicap ani nevnímal. Hraje, cestuje po světě, poznává nové kultury a fotografuje!!! Že téměř nevidí? To není na závadu! …Tři děvčata se zrakovým postižením: Maruška, Katka a Bára – trio Makabara. Píše se rok 2013. Po úspěšném koncertu sedíme na zahradě, jíme pizzu, resp. hledáme ji rukama na stole a já zjišťuji, že nevidomí lidé mají úžasný smysl pro humor. …To potvrzuje i kapela Kyklopband z Olomouce. Hlášky typu: „Jak to vidíš?“ a „Uvidíme!“ létají modlitebnou. Dobrá nálada ovládla prostor. A když vedoucí kapely začne v jednu chvíli hovořit směrem k oknům místo k posluchačům, ozve se přátelský smích. …Úžasná klavíristka Ráchel Skleničková. Nádherný koncert a potom rozhovor o hudbě i víře. A když jsme ji večer zavedli do podkrovního pokoje ke spaní, řekla nám: „Hlavně si tady všude pozhasínejte, ať zbytečně neplatíte. Však já si poradím.“ A usmála se. Tak jsme pozhasínali a nechali ji tam stát v naprosté tmě. Byl to hodně zvláštní pocit. Pavel Prejda Zpět na úvod.
|